Jdi na obsah Jdi na menu
 


Latinskoamerické tance

Latinskoamerických tanců je pět - samba, cha - cha, rumba, paso doble a jive. Tančí se po celém světě ve společnosti i na sportovních utkáních. Každý tanec má mnoho variací a nejrůznějších figur, z nichž některé se tančí v uzavřeném ,,standardním" držení a některé v postavení ,,bok po boku".

Samba

Latinskoamerické tance - ilustrační obrázek Samba je známa především z brazilských karnevalů, kde je samba nikdy nekončící vlna pohybu, lehkosti, hravosti, smyslnosti a půvabné elegance. V roce 1924 do Paříže přišla samba, ale neuspěla. Sambu tančila pouze kolonie Jihoameričanů sídlících v Paříži. Teprve po druhé světové válce Evropa přišla sambě na chuť. Podoba tance z roku 1830 kombinuje zapletené figury černošského tance s valivými a houpavými variacemi z domorodého Lundu. Později byla karnevalová samba obohacena o variace jako Copacabana, což je jméno známé pláže u Ria de Janeira. Členové vyšší společnosti v Riu se postupem času začali o tento nový tanec zajímat, až jej nakonec modifikovali do uzavřeného držení. Tehdy se sambě říkalo ,,Zemba Queca". Tento tanec má ve své současné podobě stále mnoho variací ve velmi odlišných rytmizacích, které vyjadřují různorodý původ tance, například Bota Fogo. Stále se zachovává pohyb kyčlí na poloviční doby mezi kroky, vzpřímené držení těla a váha na bříškách chodidel. Hraje se ve 2/4 a 4/4 taktu a tempo je 48 - 60 taktů za minutu.

Cha-cha

Latinskoamerické tance - ilustrační obrázek Je z latinskoamerických tanců nejmladší a její kořeny tkví v rumbě. Je výsledkem typického prolínání a spojování jednotlivých prvků tanečních i hudebních kultur francouzsko-haitských a kubánských, respektive španělsko-afrických. Zajímavé melodie, jasný rytmus, exotické obsazení orchestru a jednoduchý základní krok, který umožňuje tvorbu mnoha krásných figur ji vynesli mezi stálice společenského tance. Jméno možná pochází ze španělského ,,Chacha" znamenající chůva, nebo ,,chachar" což je česky ,,žvýkat listy koky", nebo také ze slova ,,char" - čaj, nebo snad nejpravděpodobněji z jiného kubánského tance quaracha. Existuje ale také teorie, že název cha-cha pochází ze zvuku, které vydávají nohy při přeměně, která je součástí mnoha variací. Základem tance je postupová přeměna (tři "spojené" kroky). Cha-cha má asi 25 základných figur a nespočetné množství sestav a variací. Hudba má 4/4 rytmus a 30-33 taktů za minutu.

Rumba

Latinskoamerické tance - ilustrační obrázek Z hlediska společenských tanců rozlišujeme dva druhy rumby, jednoduchou square, tedy čtvercovou a pomalejší kubánskou rytmicky i tanečně náročnou, obohacenou mnoha prvky klasického i jazzového tance, ta je také soutěžním tancem. Rumba pochází z oblasti, kde se střetávají a vzájemně ovlivňují různé taneční i hudební kultury. Je to Západoindické souostroví s Jižní Amerikou a USA. Na Kubě se dodnes tančí několik druhů rumby, podle místa a doby vzniku. Také tempo tance je značně odlišné, pohybuje se od 30 do 50 taktů za minutu. Lidová podoba rumby na Kubě byla popisována jako pantomima se stájovými zvířaty a více než tanci se podobala představení. O variaci Cucaracha se říká, že naznačuje zašlapávání švába. Populární melodie „La Paloma“ je na Kubě známa od roku 1866. Pouhým přenosem váhy na z jedné nohy na druhou na dobu jedna bez vlastního kroku na tuto dobu, dostal tento tanec velice senzuální charakter. Doba jedna je nejvýraznější ze všech, ale pohybuje se pouze kyčlemi, takže hudba zdůrazňuje „tanec kyčlí“. Společně s velmi pomalou hudbou – 28 až 32 taktů za minutu to dělá tanec velice romantický. Nášlapy jsou pouze na bříška chodidel, ostatně jako u ostatních latinskoamerických tanců, až na paso doble.

Paso-doble

Latinskoamerické tance - ilustrační obrázek Paso-doble je jediný z pěti latinských tanců, jehož rytmus nepochází z Afriky. Jeho původ je ve Francii, kde jej tančily ženy na své svatbě, aby zaujaly svého nového muže před svatební nocí. Z Francie se tento tanec dostal do Španělska, kde dostal své jméno „Paso Doblé“, což ve španělštině znamená „dva kroky“. Paso-Doble je jediný z mnoha španělských tanců, který je spojován s mnohotvářnou španělskou kulturou. Zvláště je pak obrazem býčích zápasů. Muž představuje toreadora a dáma reprezentuje jeho pláštěnku. tančí se na charakteristickou pochodovou hudbu, používanou na začátku koridy. Býčí zápasy pocházejí z antické Kréty. Soutěžní verze Paso Doble tančí partner i partnerka s hrdě vypjatou hrudí, s rovnými zády a hrdě vztyčenou hlavou. Váha je vepředu, ale většina kroků vpřed se jde přes patu. Tančí se na hudbu inspirovanou „Espana Cani“, který má tři „koruny“, je to příběh koridy, začíná příchodem toreadora do arény a do první koruny toreador s býkem bojuje a zraní jej – první koruna, dále s ním bojuje a zabije býka – druhá koruna, pak se oslavuje a vzdává se čest králi, či královně, tato část se jmenuje fiesta a konec. Délka a počet taktů v jednotlivých částech je pevně dán a sestavy jsou na tom založeny. Tento tanec je charakteristický dramatickými pózami, které zdůrazňují a podtrhují hudbu. Za soutěžní tanec bylo paso-doble přijato po II. světové válce. Rytmus je 2/4 a taktů 60.

Jive

Latinskoamerické tance - ilustrační obrázek Původ tohoto tance je spojen s černochy na jihovýchodě USA. V souladu s hudbou, která vešla v povědomost pod názvem ragtime, jehož název pochází snad z toho, že účastníci měli oblečeny své nejlepší „rags“ – šaty, nebo snad z charakteru samotné hudby, která byla synkopovaná a „střapatá“. Po smrti královny Viktorie roku 1901 se snad společnost cítila daleko volněji a tak si lidé oblíbili mnoho jednoduchých a energických „černých“ tanců, jako Yankee Tangle, Texas Rag, Fanny Bump, Funky Butt a mnoho dalších. Všechny tyto rozmanité tance se tančily na ragtimovou muziku s důrazem na doby dva a čtyři a synkopovaný rytmus. Všechny využívaly stejné prvky – páry chodily, rychle se pohybovaly, poskakovaly nebo se kývaly. K zajímavé změně došlo kolem roku 1910, kdy samostatné tance smísily dohromady a tanečníky to povzbudilo k libovolnému postupu. Donutilo to každého pána, aby improvizoval. Tato změna byla popisována jako změna důrazu z kroků na rytmus. Rytmus je 4/4 a tempo 40-46 taktů za minutu.





Standardní tance



Waltz

Standardní tance - ilustrační obrázek Waltz je obvykle prvním tancem, který s začátečníci učí. Míní se, že pochází z lidového tance Rakouska a jižního Německa. Je to klidnější podoba vídeňského valčíku, tančí se přibližně v rychlosti 30 taktů za minutu a tento tanec dorazil okolo 1870 do Ameriky. Dostal název ,,Boston". Tato verze waltzu si udržela charakteristické otáčivé variace. Současná podoba tohoto tance byla popsána okolo roku 1910 v Anglii. Začalo se mluvit o výhodách pomalejšího rytmu pro tvorbu nových variací, některé se zvláštními synkopovanými dobami, některé s pomalými „obrázkovými“ kroky. To dalo tanci lehkost a eleganci, čímž se stal zajímavějším pro tanečníky i diváky. Základní variace jsou založeny na úhlopříčném a uhlazeném pohybu parketem proti směru hodinových ručiček. Je to tanec častých změn váhy a pomalého tance, který je pro začátečníky jednoduché pochytit. Nicméně, soutěžní tanečníci musí mít dobrou kondici a silné nohy, aby jej mohli tančit dobře. Waltz má 3/4 rytmus a 29-30 taktů za minutu.

Tango

Standardní tance - ilustrační obrázek Tango má mezi standardními tanci výlučné postavení. Ač jeho nejstarší kořeny jsou evropské – má v sobě duch španělského flamenka, je více spojen s Jižní Amerikou, kde se usídlili kolonisté právě ze Španělska. Bylo to Tangano, africký tanec, které je s největší pravděpodobností předchůdcem tanga. Proto dochází v průběhu 19. století k vzájemnému prolínání a ovlivňování hudebních i tanečních kultur. Běloši stylizují a uhlazují černošské a místní tance, černoši přejímají různé prvky „bílých“ tanců, včetně uzavřeného tanečního držení. Postupem doby, jak se prolínala africká kultura se španělskou, promísily se i prvky těchto dvou, možná i více tanců, a to dalo vzniknout milonze. Milonga je velice jemný a důvěrný tanec, s důrazem na pohyb nohou. Tento charakter se výrazně změnil v Paříži třicátých let, kdy přijal prvky jiných standardních tanců s okázalými otočkami. Hudba tanga je dramatická, ohnivá, podmiňující a vzrušující. Takt je 2/4 nebo 4/4 a tempo 32 – 33 taktů za minutu.

Valčík (Vídeňský valčík)

Standardní tance - ilustrační obrázek Valčík je označován za krále tanců, nebo jako královský tanec. Vznikl v Rakousku a jeho předchůdcem je lidový tanec ländler, který se do Vídně dostal začátkem 18. století. Název valčík pochází z německého slova "Walzer", které souvisí se slovesem "walzen", označující točivý pohyb. V roce 1758 byl výnosem vídeňského ministerstva valčík zakázán - údajně ze zdravotních a morálních důvodů, a vyhlášený za škodlivý a hříšný. Naproti tomu se valčík v době Francouzské revoluce stává nejoblíbenějším tancem Paříže. Valčík se však stal nesmrtelným hlavně díky skladbám otce a syna Straussovců a dodnes je nejrozšířenějším tancem na světě. Má 3/4 rytmus a 60 taktů za minutu.

Slowfoxtrot (nebo i slowfox)

Standardní tance - ilustrační obrázek Slowfoxtrot je pomalý foxtrot, ze kterého také vznikl. Foxtrot má 4/4 takt a cca 30 taktů za minutu. Poněkud rychlejší tanec stejného původu se jmenoval One Step nebo Two Step a byl oblíben za viktoriánské éry. Název tance údajně pochází ze jména tanečníka a komika Harryho Foxe, který jako první předvedl "speciální" běžené kroky. Na počátku byl slowfox vášnivý tanec s rychlými a pomalými pohyby. Evropským lektorům se však nelíbil jeho divoký charakter a začali ho standardizovat a zpomalovat. Přísné dodržování tempa neexistovalo, mohlo se pohybovat od 40 do 50 taktů za minutu. Slowfox je často označován za nejtěžší standardní tanec. Mnozí říkají, že pokud zvládnete zatancovat slowfox, máte dobré předpoklady na zatancování ostatních standardních tanců. Tento tanec je založený na eleganci, rovnováze, pohybu a rytmu. Rytmus má 4/4 a taktů za minutu 30.

Quickstep

Standardní tance - ilustrační obrázek Quickstep je rychlá forma foxtrotu a nejrychlejší standardní tanec. Protože mnohé orchestry hráli foxtrot příliš rychle, nebylo možné na hudbu zatancovat slowfoxové kroky. V Anglii se proto vyvinul jakýsi mix mezi charlestonem a foxtrotem - Quicktime Foxtrot and Charleston. Hojně se využívají čtvrt otáčky, křížení, polkové poskoky. Quickstep vyžaduje od obou partnerů maximální souhru, právě kvůli tzv. "letovým" figurám a také kvůli rychlosti tance. Rytmus je 4/4 a taktů za minutu 50-56.